12/20/04

Člověk neví, jak se zachová

Název pro tenhle list z notesu jsem ukradl z nadpisu rozhovoru s generálporučíkem Tomášem Sedláčkem z jednoho listopadového čísla Respektu. Výstřižek s ním mi leží na stole už asi čtrnáct dní, a jak kolem něj chodím, pokaždé si pro sebe říkám - jojo, člověk fakt neví, jak se zachová. Kdysi na to téma byla nějaká anketa kdesi, ptali se myslím na to, co dotyčný dotázaný udělá, když najde peněženku s dvaceti tisíci a občankou. Připojená byla řada anketních odpovědí, kde dotyční dotázaní detailně popisovali, jak velké úsilí vyvinou k tomu, aby dotyčného majitele kontaktovali a peněženku mu vrátili, samozřejmě bez nároku na odměnu, nebo naopak co všechno si dotyční dotázaní za obnos, který jim zrovna zázračně spadl z nebe do klína, pořídí sobě a svým pěti dětem. Zaujala mě tam jediná odpověď - slečna, asi v mých letech, řekla cosi ve smyslu - víte, je snadné vám tady teďka říct, že bych peněženku samozřejmě vzala a majiteli doručila. Přála bych si, aby to tak bylo. Ale mám strach, že v okamžiku, kdy bych byla před takovou situaci postavená, zachovala bych se úplně jinak... Mluvila mi z duše.
V souvislosti s listopadovýma oslavama výročí pádu komunismu jsem kolikrát přemýšlel nad tím, jak by můj život vypadal, kdyby režim nepadl. Zařadil bych se do šedivý masy pracujících, kteří se nikam nehnali, nikde se moc neukazovali, protože kdo nic nedělá, nic nepokazí... nebo bych byl odpůrce režimu, demonstroval bych, přepisoval samizdat a účastnil se disidentských večírků... nebo bych byl vášnivý komunista, s touhou po funkci a moci? Byl jsem pionýr, jezdil na pionýrské srazy, účastnil se různejch oddílovejch soutěží, přísahal český pionýrský... někde v pátý třídě jsem byl zvolen předsedou pionýrské organizace v naší třídě, nějak nevím proč, asi proto že jsem byl bezkonfliktní šprt se samejma jedničkama, všichni mi k tomu gratulovali, jeli jsme za odměnu do Brna na slet pionýrů a zpíval nám tam Pavel Horňák... nevadilo mi to, proč? Po letech jsem se pohádal s jedním spolužákem, se kterým jsme byli kdysi v jednom pionýrským oddíle, když v mírném ovínění rozkřikoval, že on nikdy pionýr nebyl, vždycky byl totiž proti režimu... Z domu jsem si žádnou protirežimní výchovu nepřinesl, táta řadovej komunista, kterej si dodělával vejšku a byl rád, že je rád, máma bez politickýho názoru, babička sice na bolševika nadávala a oprašovala schovanej obrázek Masaryka, ale z toho člověk moc rozumu nepobral. Z informací, co se člověk dovídal ve škole, v televizi i z četby (Neználek na Měsíci a ve Sluneční městě) jsem měl celkem jasnou a homogenní představu o tom, jaký ráj na zemi pro lidi představuje socialismus a že jedinou jeho hrozbou je rozpínavý, prohnilý a válkychtivý imperialistický kapitalismus. Pak byla revoluce. Celý podzim 89' jsme se učili nazpaměť brožuru s životopisem Lenina na jakousi soutěž - něco ve smyslu Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít - jenže soutěž po listopadu z nějakýho důvodu zrušili a tím nás všechny naštvali. Místo "soudružko učitelko" jsme nějakou dobu říkali "paní souško učitelko", než jsme se dostali ke kýženému "paní učitelko". A místo ruštiny jsme se začali učit angličtinu, na kterou nás měla naše ruštinářka - tipnul bych si, že byla tak dvě lekce před náma. První zájezd do Rakouska, do Vídně, obchody přeplněné věcma, které jsme si stejně nemohli koupit, a nápisy v supermarketech "Češi, nekrást tady"...
Vadí mi paušalizování. Kdo říká "všichni komunisti jsou svině" si podle mě nevidí na špičku vlastního nosu. Moc nechápu taky názor typu "za to, jak to u nás teďka vypadá, můžou komunisti". Patnáct let po revoluci? Cože, a že v posledních volbách zase komunisti posílili? Strhla se kolem toho diskuze, že je na čase tu stranu konečně zakázat, začíná být nebezpečná... není to demokracie postavená na hlavu? Nebyl by zákaz komunistů trochu jako léčení nemoci Brufenem? Potlačím nejbolestivější příznaky a nezajímá mě, že bolest a celá nemoc má kořeny někde úplně jinde... jestli by se politici, kteří volají po zákazu komunistů, neměli spíš podívat sami na sebe - jestli celý problém není v tom, že sami třeba nenabízejí pražádnou alternativu... Nedávno se vášnivě debatovalo nad tím, když prezident Klaus kdesi u příležitosti státního svátku řekl, že je třeba udělat tlustou čáru za minulostí, aby nám nezpůsobovala neurózu. Šel jsem do zdrojů a Klausův projev si přečetl - a i když nemám Klause z různých důvodů zrovna v lásce, musel jsem se ho v duchu sám před sebou zastat. Nevolal po žádné tlusté čáře, jak to kdosi kdesi překroutil - mluvil o smíření, smíření s náma samýma a s naší minulostí. Dělat tlustou čáru je ošemetná věc - jako by tím někdo říkal: nebuď trapnej a už se v tom nehrab, přestaň vytahovat kostlivce ze skříně a starej se sám o sebe. Smířit se znamená něco dočista jiného: co se stalo, nedá se odestát, smiř se s tím, klidně nad tím přemýšlej a diskutuj o tom, ale jinak koukej spíš před sebe, přestaň plakat nad mlíkem rozlitým před čtyřiceti lety a starej se spíš o to, abys to mlíko pořádně utřel a nesmrdělo tady další půlstoletí.
V souvislosti s děláním tlusté čáry za minulostí mě vždycky napadne ještě jedna naše historická záležitost, dost neoblíbená a nerada vzpomínaná - poválečný odsun Němců. Tahle událost mi trochu kazí zdravou mysl, když přemýšlím nad důvody pro moje vlastenectví a hrdost z toho, že jsem Čech (tedy respektive Moravák). Já vím - zvěrstva a křivdy, které se při odsunu děly, se kvantitou nedají srovnat se zvěrstvama a křivdama, které Němci dělali za války na nás. Když si ale o tom odsunu člověk čte, jde na něj hrůza z toho, čeho všeho jsou mírumilovní chudáčci Češi (respektive Moraváci) ve jménu spravedlivé odplaty schopní. Je správné na jedné straně vesele inkasovat peníze od Němců jako rehabilitaci jejich válečných zločinů, a na druhé straně veřejně prohlašovat, že za poválečným odsunem je potřeba konečně udělat tlustou čáru? Smrdí to pokrytectvím - jako by jsme se báli, že - když se bude veřejně mluvit o tom, že to co se tenkrát dělo nebylo zrovna košér - mohl by po nás někdo něco chtít - třeba omluvu, nebo nedejbože nějaké rehabilitace... Kdysi mi jeden můj německej kamarád říkal, že trpí čímsi jako syndromem "být Němcem" - pocitem, že by se měl stydět za to, co jeho předci ve světě provedli, a že když cestuje po světě, má tak nějak divně provinilej pocit - ze svého němectví. Když jsme se o tom pak bavili dál, došli jsme k tomu, že část jeho rodiny pochází ze Sudet, odkud byli odsunutí po válce... ptal jsem se sám sebe, jestli bych vlastně taky neměl trpět syndromem "být Čechem"...
Suma sumárum, abych se dostal k tomu co jsem vlastně chtěl říct: jsem rád, že mě revoluce připravila o nutnost rozhodnout se, jestli se komunistou stanu, nebo nestanu. Celkem jednoduše teď můžu prohlašovat, že bych samozřejmě komunista nebyl, protože je mi jasný, že ten režim byl špatnej, že bych proti němu určitě bojoval... jenže zároveň se bojím, že nepadnout komunismus, bylo by to možná všechno jinak. Jsem tak vlastně potenciální komunista... suďte mě za to!
Omlovám se za délku a rádobymoralistickej tón... nějak jsem si nemohl pomoct.