12/25/05

Přecílkováno

Napadlo mě to v Budějovickém knihkupectví, co je na Lanovce takhle po pravé straně když se jde od nádraží. Vlevo vzadu tam mají regál, kde koncentrují knihy týkající se krajiny. Procházel jsem se všemi těmi tituly s názvy (skoro) jako Tajemné kameny okolí Horní Lhoty, Záhadná místa Střední Lhoty a Posvátná krajina Dolnolhotska, a přemýšlel, co se to stalo, že se tyhle knížky tak vyrojily. Krajina a genius loci - dřív jsem skupovával všechny knížky, které aspoň náznakem slibovaly nějak se dotknout jednoho nebo rovnou obou z těch pojmů, a hltal k tomu všechny články rozeseté všude možně. Pamatuju si třeba na rozčarování z Duše krajiny Radana Květa; ne z knížky - ta je nakonec fajn, dotýká se sítě pradávných stezek a metod, jak je v krajině "přečíst" - ale z názvu. Ten mohl klidně znít Odkryté stezky dávnověku nebo tak nějak, ale Duše krajiny - od knihy s takovým názvem bych čekal něco podstatně silnějšího, něco... co? Kundera kdesi psal, že jeho Nesmrtelnost by se měla správně jmenovat Nesnesitelná lehkost bytí, ale protože takhle už pojmenoval jednu knížku před tím, nedá se s tím nic dělat. Možná je vlastně dobře, že název Duše krajiny už je vyplácaný. Když vyšel Cílkův Makom a autor v úvodu psal, že je to teprve druhá knížka z plánované trilogie, trochu jsem se bál, že by se jeho třetí knížka mohla jmenovat právě Duše krajiny a tím by to všechno definitivně pohřbila...

Jo. Krajina a genius loci. Přijde mi, že nastala inflace v používání těchhle dvou pojmů. Jejich používání je teď IN (asi od doby, co se na Cílkových Krajinách vnitřních a vnějších objevila přeložka s nápisem Nejčtenější kniha roku) a začíná dosahovat momentu nasycení a přesycení, pro které jsem začal používat interní pojem "přecílkováno". (Doslova. Cíleně jsem četl od Cílka skoro všechno co napsal, a nad nedočteným Makomem jsem si uvědomil, že bych si měl dát pauzu. Přitom Cílek za to vlastně vůbec nemůže, píše skvěle... ale moc a o kde čem. Jeho smůla možná spočívá v tom, že ho začal číst kde kdo, získal přezdívku "filozofující geolog" a je přizván, aby se vyjádřil ke kde čemu. Myslím, že to tak sám ani nechtěl.) Vlastně, nikdy jsem nevěřil, že něco jako "móda" a spontánní proces "vycházení z módy" existuje - utvrzovaly mě v tom takové ty televizní módní přehlídky, ve kterých "přední světoví" módní návrháři vykládali o tom, jaké že jsou módní trendy na příští sezónu, co bude IN a co OUT, a člověk nevěřil tomu, že by se někdo v tom, co má příští sezónu frčet, mohl objevit v Třebíči na náměstí. Ale teď si říkám, že možná opravdu něco jako trendy existuje - možná je to založeno na nějaké síti podprahových impulzů, které v člověku vyvolají právě to nasycení a přesycení něčím a nutkavou touhu po změně, po skoku někam dál. U mě to je momentálně mimo jiné i nasycení a přesycení pojmy krajina a genius loci - a vida. Koupil jsem si nový Analogon 44-45/2005 (surrealismus - psychoanalýza - antropologie - příčné vědy), který je věnován tématu Genius loci - imaginace prostoru, a narazil v něm na články Václava Cílka a Jirky Sádla - autorů, kteří podle mě tu pozvolnou inflaci obou pojmů odstartovali sérií inteligentních textů o krajině (můj abych tak řekl "osobní vývoj" v tomhle směru kdysi dost ovlivnil Sádlův článek ve Vesmíru Krajina jako interpretovaný text a nakonec právě i ty Cílkovy Krajiny vň. vň.). Cílkův článek se jmenuje Genius loci jako otázka sublimace kultu mrtvých a začíná takto: "Z některých dříve milovaných pojmů, jako je krajina nebo genius loci, se mi už pomalu začíná dělat stejně špatně jako ze slov "smysluplný", "lidská práva" či "občanská společnost". Děje se tak se všemi pozitivními širokými slovy, které si přivlastňuje kdejaký verbální vekslák, mě (občas) nevyjímaje." Sádlův článek Synchronicita ve velkých heterogenních soustavách začíná podobně, jen přeloženo do sádlovštiny: "Zas už? Současný humbuk s krajinou leze krkem. Téma je rozpůjčováno a dnes už s ním hauzíruje každý švec. O krajině mělo naposledy smyl mluvit tak kolem roku 1992-1995, dokud ji předem nerozsajrajtovaly kongresy humanitních inženýrů".

Že by ten proces nasycení a přesycení opravdu fungoval, a to docela spontánně? A jakpak dlouho to asi tak potrvá, než bude veřejně ohlášeno, že pojmy "krajina" a "genius loci" vyšly z módy? Třeba se o nich pak bude dát zase normálně psát a číst...

PS - poznámka k Sádlovu textu: asi 20 až 30 procentům jeho textu nějak nerozumím (zkusím to přečíst za čas znovu, třeba to bude jinak). Dřív se mi to nestávalo, to jsem mu rozuměl víc... že by tohle byl ten surrealismus?

12/13/05

Jak by měl vypadat hezký les?

Seminář Člověk a les, který se konal na začátku listopadu na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně, u mě způsobil malou myšlenkovou poluci na téma, se kterým už nějakou dobu zápasím - přirozenost a ochrana přírody. Pokoušel jsem se k tomu napsat do notesu už jednou, ale dopadlo to špatně, vždycky se někde zaseknu... třeba to tentokrát vyjde.

Nejdřív k tomu semináři - téma i přednášející přitažliví (Komárek, Librová, Stibral a další), diskuse trochu nedemokratická (přednostně se mají ptát studenti doktorandi Mendlovy lesárny, z jejichž projektu byla diskuse financovaná... no jo, jenže lesáci se moc neptali, naopak nutkavou potřebu ptát se jsem měl já, není divu že jsem pak byl taktně ignorován), pro mě zároveň první zkušenost s povídáním o tématu, na které jsem zvyklý koukat z biologického hlediska, s lidmi, kteří biologií a ekologií moc nenačichli (což nemyslím v pejorativním slova smyslu, já zase nenačichl etikou, sociologií a psychologií). Od příspěvku paní prof. Librové jsem začal intenzivně přemýšlet nad otázkou, proč dneska, když se člověk zeptá "Jak by měl vypadat podle vás hezký les?", většina lidí (což nemám potvrzené, ale mám ten pocit) odpoví něco ve smyslu "prales, přirozený les, divočina" - prostě rozhodně ne opelichaný smrčák se stromky vysázenými v řadách. Co mě na tom štve je nejspíš to, že si pod pojmem pěkný les v podstatě představím to samé - ale proč vlastně? To je taky otázka, na kterou jsem se ptal v panelové diskusi - na jakém (historickém, estetickém, psychologickém nebo jiném) základě je vlastně založená naše představa hezkého lesa jako divočiny? Slečna hovořící slovensky mě nepřímo obvinila, že nemůže pochopit, jak člověk s biologickým vzděláním (které jsem tam někde nešťastně zmínil) může nechápat, že pěkný les je přece takový, kde všechno funguje, kde jsou zachovány všechny ekologické funkce a procesy a kde každé zvíře a rostlina najdou své útočiště (simultánně přeloženo do češtiny). Nahrála mi tak vlastně přesně na to, co si myslím a co mě štve, totiž - že moje představa krásných lesů je spojená s představou "správných" neboli funkčních, divokých, "přirozených" lesů a že to vše je nejspíš výsledek intenzivní informační masáže, kterou prodělávám dobře desítku let a která by se dala nejspíš shrnout do pojmu "ekologická výchova". Co jsem ale chtěl bylo dopídit se, jestli pod slupkou vzdělání není ten pravý důvod vedoucí k téhle představě někde jinde, třeba v historii, nebo jestli snad není zakódován přímo v přirozenosti člověka... tak trochu mi na to odpověděl Karel Stibral, který tuhle představu označil za v podstatě odvozenou od romantizmu. Jenže kde vlastně tuhle představu vzali romantici? V obraze reálné krajiny asi těžko - od vrcholného středověku se v intenzivně využívaném prostoru české kotliny té opravdické divočiny (ve smyslu lesa neovlivněného člověkem) vyskytovalo poskrovnu, a pokud vezmeme v úvahu fakt, že úplně největšího odlesnění bylo dosaženo kolem roku 1700, romantici mohli těžko zažít divočinu u nás. Stibral namítl, že romantici hodně cestovali, a tak si možná představu divočiny přivezli odjinud. To by znamenalo, že ta představa je prakticky import - z krajin s jinou historií využití, možná i s jinými přírodními poměry (tropy?), nebo třeba z pohraničních hor, které v té době ještě nebyly tak osídlené a vybízely k toulání. Možná se to má tak, že představa toho co je "krásné" prostě odráží to, co je exotické a co u nás nemáme nebo máme, ale musí se za tím jít hodně daleko a je to obestřeno tajemnem...
Jenže - přirozený les se zachovalými ekologickými funkcemi a procesy (kde si každé zvířátko a rostlinka najdou své útočiště) je věc krásná, ale v naší krajině v minulosti, v současnosti a nejspíš i v budoucnosti dost nepravděpodobná, skoro by se chtělo říct "nepřirozená". Jakou rozlohu má dnes les, který by se dal označit za opravdu přirozený? Podle mě - a vyvraťte mi to - minimální (zapomeňte na všechny ty rezervace, které na cedulích hrdě ohlašují ochranu posledních zbytků přirozené přírody - většina těchto lesů vymezených červenými značkami na stromech má do přirozenosti hodně daleko...). Ve středověku to lepší nebylo, spíš horší, na některých místech našeho malého kráteru (Polabí, jižní Morava) takový les neexistoval, alespoň v tomhle interglaciálu, pravděpodobně nikdy. Na jakém základě tedy stojí obecná představa, že správně by tady měl být přirozený les a správný "ochránce přírody" by měl bojovat o to, aby to tak bylo? Proč se nespokojit s lesem, tak jak ho vidíme dneska - sice antropogenním derivátem, ale marná sláva, jediným co si vlastně můžeme reálně přát...? Spokojit se s tím, že budou rezervace, kde si pro potěchu budeme "pěstovat divočinu", a na zbytku území budou produkční kultury... nakonec i kulturní les může při správné péči vypadat "hezky". Trochu mě v té souvislosti mrzí současná masová antipatie k lesákům coby lobistům kterým jde jenom o peníze, o "produkční" funkci lesa - takových je nejspíš spousta, stejně tak je ale spousta těch, kterým jde opravdu o les a kteří mu rozumí, nakonec možná líp než kdejaký fytocenolog, který to o sobě prohlašuje. Přijde mi, že tahle antipatie tak trochu souvisí i s představou lesníka, který kdysi (mizera) přišel (z Němec), vykácel naše původní (krásné, divoké a přirozené) lesy a na jejich místě (kvůli prachům přece!) začal sázet produkční smrčáky. Jak by se vám líbila jiná pohádka, o tom, že lesnictví u nás začínalo v době, kdy odlesnění sídelní krajiny dosáhlo vrcholu, kdy byla nouze o dřevo, lesy buď nebyly vůbec nebo měly podobu otevřené, vypasené a vyhrabané lesostepi, a lesníci se svým zalesňováním přinášeli spásu a východisko z nouze? Tahle verze má k realitě podstatně blíž...

Ještě jedna věc, která s tím tak nějak souvisí. Definitivně (a vlastně už docela dávno) jsem se rozloučil s označením sebe sama coby "ochránce přírody". Když jsem se ptal Hany Librové na to, kdo je vlastně "ochránce přírody", řekla něco ve smyslu "no my všichni, co se tou přírodou tak nějak zabýváme" - takže vzhledem k tomu že jsem botanik a přírodou se zabývám (řekl bych přímo hmatatelně), měl bych být automaticky ochránce přírody. Nejsem. (Když jsem to prohlásil, totiž že se napříč svému biologickému vzdělání - ach ano, tady byla ta má nešťastná zmínka o mém biologickém vzdělání - necítím jako ochránce přírody, bylo to okomentováno slovy že tím nejsem in, tohle frčelo před pěti lety...). Jako ochránce přírody se necítím z několika důvodů. Nejlacinějším z nich je současná situace ve státní ochraně přírody u nás (lidi a politika) a dogmata (sycená "vědeckými studiemi"), které hrají v ochraně pořád důležitou roli (o dogmatech v ochraně přírody by se dala napsat celá kniha, naštěstí už se o nich začíná mluvit i veřejně). Druhá věc je, že vlastně nevím, jakou přírodu mám chránit. Závidím všem, kteří v tom mají tak jasno! (slečně s útočištěm pro všechna zvířátka a rostlinky dvojnásob). Jasně že mě štve, že se staví supermarkety a dálnice, taky mám pořád ještě někde zakořeněnou takovou tu představu, že krásná krajina by měla vypadat jako z obrázku Josefa Lady, chaloupka s jablůňkou, mez s kozičkou, rozcestí s křížkem, pole louky háj a sem tam nějaká divočina v podobě lesa za humny, aby se bylo čeho bát. Jenže - co tohle má společného s ochranou přírody? Minulá i současná krajina je, marná sláva, lidský produkt, a jako taková reaguje na změnu životního stylu a filozofie člověka - z tohoto pohledu dneska nemá stará krajina naději na přežití. Její poslední relikty se dají jakž takž konzervovat, což vlastně dělá z velké míry právě ta dnešní ochrana přírody (třeba kosí louky, aby nezarostly, protože kdo by je jinak kosil?), v horším případě (okrašlovací spolky) se dají ještě trochu vylepšit. Nic proti tomu - možná je ale na čase začít nazývat věci pravými jmény...

Co si takhle konečně přestat lhát, že přírodu chráníme pro její přirozenost, stabilitu, diverzitu a kdesi cosi, a hromadně si připustit, že prostě chráníme to co se nám líbí a čeho je málo - protože vidíme, že když pro to něco neuděláme, časem to zmizí úplně. Ty termíny jako biodiverzita a přirozenost... co takhle třeba úplně vypustit slovo "přirozený" a "přirozenost" z ochrany přírody? To slovo má silný emoční náboj, a přitom mi přijde že v kontextu s jakým s ním zacházíme nemá opodstatnění, skoro bych řekl že ho prachsprostě zneužíváme ("přirozené porosty tohoto lesa je třeba chránit, aby se zachovala jeho přirozená funkce" - ta věta zní sofistikovaně, ale rozebráno slovo od slova v podstatě nemá smysl... co vlastně říká?). Přirození si představím, ale představit si přirozenost...
Že chráníme přírodu na základě vědeckých poznatků? Způsob, jakým někdy ochrana přírody pracuje s vědeckými studiemi (a jakým jsou některé "vědecké studie" generovány poplatně k užitku "ochrany přírody") občas hraničí s vědomou lží, překrucováním faktu, nebo prostě jenom zamlčením toho, že to může být i jinak. Věta "na základě vědeckých poznatků" je zrádná, vždycky - vědeckých poznatků je spousta a často jdou proti sobě, je jenom na nás, co si z bohaté nabídky vybereme a o čem taktně pomlčíme. Ty tzv. "vědecké poznatky" nám pomáhají k tomu, aby jsme věděli, jak tu ochranu vlastně dělat (když louku poseču, tak je hezká, když pohnojím, tak hnusná) - úplně stejně jako když zaměstnáte vědce aby zjistily, jak udělat jogurt tak, aby se v ledničce nekazil tak rychle. Věda nám může odpovědět na otázku "jak přírodu chránit", aby byla hezká. Nemyslím si ale, že může vyřešit otázku "proč ji chránit" - to si musíme vyřešit sami, a vědu do toho netahejme.
Mám pocit, že ochrana přírody u nás má tak trochu rysy náboženství - ať už proto, že je založená na celé řadě těžko dokazatelných nebo vyvratitelných dogmat, nebo proto, že se vzpírá kritické a racionální diskusi. Diskuse týkající se ochrany přírody jsou skoro vždycky naplněny především emocemi, pak dlouho nic a až potom pádnými argumenty. Těžko tomu může být jinak - když chcete něco chránit, nemůže vám to být putna, emoce jsou tady na místě. Ochrana přírody a "ochránci přírody" by se ale měly přestat považovat za privilegovanou skupinu, která má vždycky pravdu, už jenom z principu. Diskuse o ochraně přírody má často taky dost bipolární charakter - kdo přírodu chrání je klaďas (osvícený ekolog), kdo ji nechrání a nějak ji chce ohrozit je automaticky záporňák (kapitalista ničitel a znečišťovatel). Co když je to ale trochu jinak - co když argumenty ochrany přírody stojí často na vodě a některé kroky jejích úředníků hraničí se zeleným diktátem?
Napadá mě v tomhle ohledu třeba projekt Natura 2000 - jeden ze základních pilířů současných rozhodnutí ochrany přírody; přitom v některých regionech je jeho kvalita katastrofální, a to vinou jak špatných mapovatelů, tak laxních nebo neschopných koordinátorů (byl to fajn džob, sám jsem taky čtyři roky mapoval). Nebo projekty týkající se ÚSESů, Územních systémů ekologické stability. To že se ÚSESy mapují dodnes (a v jejich zadávání a vypracovávání se utopí balíky peněz) považuju za dokonalou ironii - podle mého názoru jsou z hlediska ochrany přírody k ničemu, a i pokud by k něčemu mohly být, jejich mizerná kvalita to nedovolí. I samotné personální obsazení státního aparátu ochrany přírody je parodie, hlavně lidi na vedoucích místech - ale o tom ví každý své. Našly by se taky desítky odstrašujících ukázek, co dokázala intenzivní činnost (resp. nečinnost) ochrany přírody na lokalitách, které se jí podařilo "zachránit" před vlivem člověka (ze slaniska vysoká rákosina, z podmáčené orchideové louky perspektivní olšinka, ze stepi mozaika třtiny a křoví). Obecně se tvrdí, že za to může nedostatek peněz (což se nakonec obecně tvrdí skoro o všem). Není to ale spíš chyba v koncepci, ve vlastní konzervační filozofii ochrany přírody? Na co chránit něco, co ochrana stejně zničí? Ochrana přírody, která nějaké území "zakonzervuje" (aby tím chránila přirozené procesy aneb sukcesi k bučině), způsobuje jenom další utlumení lidské činnosti v krajině, která sama z lidské činnosti vznikla a na lidské činnosti je závislá. Občas si říkám, jestli by se některá místa neměla před "ochranou přírody" spíš chránit... (V tomhle směru třeba nemám jasno, jestli bych vlastně chtěl, aby se z Boletic stalo chráněné území. Jasně že tam nechcu sjezdovku, ani ne proto, že to bude zásah do "přirozeného rázu krajiny" (další fráze, existuje vůbec něco takového? Tenhle barák do přirozeného rázu krajiny zapadá, ale tenhle ne! Aaa, děkuju, to nemuselo být, no teď už zapadl jako ulitý...), hlavně proto, že se mi to tam líbí tak jak to tam je - opuštěná krajina bez lidí, kam se dá při troše štěstí na chvilku proniknout a ztratit. Co se ale stane, když se území ujme mašinérie ochrany přírody? Na(ne)štěstí si při současné politické situaci - a v jižních Čechách zvlášť - nemá cenu nad tím lámat hlavu.)

Tak co s tím? Chtěl bych tady taky mít tu pěknou krajinu a přirozené lesy. Zároveň vím, že paradoxně takový stav je vlastně maximálně nepřirozený. Nevidím z tohoto životního dilematu východisko. Škoda že mám všechny nože tak neskutečně tupý...

P.S. Ten text je trochu nevyvážený. Když člověk kritizuje, měl by i chválit (pokud je co), jinak je ta kritika nefér, a v ochraně přírody jsou lidi, lokality a počiny, které si takovou pochvalu určitě zaslouží. Další nevyváženost kritiky vidím v tom, že když už teda člověk kritizuje, měl by každý výpad náležitě podložit - když třeba ochranu přírody obviňuju ze zeleného diktátu, úplně to volá po argumentech. Tady nutno dodat, že spousta věcí, o kterých tady píšu, je jenom věcí aktuálního pocitu a rozpoložení mojí maličkosti a jsou spíš podmětem k potenciální diskusi než nějakými hotovými tvrzeními. Proto je taky píšu sem (kde si je nikdo nepřečte) a nikam jinam. Amen.