8/9/11

Murakami a recyklace

Haruki Murakami. Četl jsem od něj skoro všechno, co vyšlo v českém překladu, a to zhruba v tomhle pořadí: Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Afterdark, Kafka na pobřeží (té knížky jsem se bál, hlavně proto, že byla tak tlustá - ale když za ni dostal Kafkovu cenu v roce 2006, tak jsem si ji koupil a rozhodně nelitoval), a někde mezi tím Sputnik, má láska. Pokoušel jsem se taky přečíst Hard-Boiled Wonderland and the End of The World, ale neuspěl jsem, možná proto, že anglicky psanou beletrii moc nezvládám (dlouho jsem pak ještě měl tu knížku nachystanou vedle postele, jestli se nechytne, ale odolal jsem). Poslední knížka, kterou jsem od něj otevřel, byla What I Talk About When I Talk About Running. Něco na způsob deníkových zápisků, uvažování o všem možném, hlavně o psaní a taky o běhání. Bylo to v době, kdy jsem sám začal běhat, i když ve srovnáni s Murakamiho běháním je to spíš pobíhání - a v knížce, no přiznejme si to, jsem viděl velkou inspiraci. Bylo to vloni v létě, přesně si na to pamatuju - v letadle s Pittsburghu do Seattlu, letěli jsme s mezipřistáním v Milwaukee, slunce zapadalo nad Michiganským jezerem a já měl pocit, že je to nejlepší knížka po dlouhý době, kterou čtu. Tím to ale skončilo. Už jsem ji nedočetl, a nerozečetl jsem ani žádnou jinou od Murakamiho. Prostě mě to najednou přešlo.

Přemýšlím, k čemu tady vlastně došlo. Napadají mě dvě možnosti. Buď se dostavil efekt nasycení - přesycení, asi jako když měsíc jíte pořád vaše oblíbený jidlo a najednou se vám z něj začne dělat špatně. Nebo jsem Murakamiho načapal při recyklaci sebe sama a to mě zklamalo?

Co se pocitu recyklace týče, něco podobnýho jsem zažil už několikrát. Poprvé snad někdy na gymplu, když jsem začal číst detektivky od Jiřího Švejdy - naši jich měli v knihovně několik, a já si je tak zamiloval, že jsem je konzumoval hltavě jednu za druhou. Jednou jsem takhle hned po dočtení jedné rozečetl další (přijde mi, že v tom textu sjížděl hlavní hrdina autem po serpentinách někde kolem Litvínova a slunce buď vycházelo nebo zapadalo, ale to se možná pletu) a najednou jsem začal mít pocit, že už jsem všechno tohle četl už před tím v jiných jeho knížkách, knížku jsem zavřel a tím Švejda skončil. Časem, ale o hodně později, jsem něco podobného zažil s Milanem Kunderou. Poprvé jsem od něj četl Unbearable Lightness of Being, kterou jsem dostal od kamaráda na Zélandu - knížka byla přeložená do angličtiny, ale ta angličtina byla tak krásně jednoduchá, že jsem ji bez problémů přečetl a úplně mě dostala. Unbearable Lightness of Being - znělo mi to v hlavě pořád dokola, a tou dobou mi to přesně sedlo k tomu, co jsem sám cítil - toulal jsem se po Zélandu a dělal si iluze, že to takhle budu dělat celej život. Zpátky v Čechách jsem pak od Kundery přečetl všechno, na co jsem narazil, včetně nelegálního překladu Totožnosti, kolem kterého se tenkrát strhl takový humbuk - to bylo někdy v roce 2006. Jako poslední jsem četl jeho Nesmrtelnost - a tady jsem začal Kunderu podezřívat z recyklace. Vlastně jsem pak od něj už nic nečetl - nedlouho potom vyšel český překlad Nesnesitelné lehkosti bytí, ale už jsem si ho nekoupil, i když jsem se na něj dřív tak těšil a štvalo mě, že Kundera s jeho vydáním dělá takové cavyky. V roce 2008 pak Respekt přišel s reportáží o údajné spolupráci Kundery s STB. Vlastně doteď nevím, jestli je to pravda nebo ne, a navíc - proč je tolik rachotu kolem něčeho, co možná provedl, když mu bylo dvacet? Člověk přece celý život nemusí pikat za blbiny svého mládí (aspoň já se tím uklidňuju, když ty blbiny dělám). Pak jsem ale slyšel Kunderův rozhovor pro Český rozhlas (nebo Respekt?) - vlastně poprvé, co jsem Kunderu slyšel mluvit (zkoušel jsem na to audio najít odkaz, ale neuspěl jsem - odkaz na Respektu už nefunguje). Pamatuju si na to velké zklamání - čekal jsem, že bude nad věcí, že to vysvětlí, ale on to všechno považoval jen za spiknutí proti němu, které je načasované přesně před vydáním jeho nové knihy. V tom okamžiku pro mě byl Kundera mrtev, a zbyl jenom starej ješita - už nic, co od něj v českém překladu vyšlo, jsem pak nečetl.

On možná efekt recyklace a nasycení/přesycení spolu souvisí. Zřejmě platí, že když člověk čte jednoho autora moc dlouho, dřív nebo později ho začne podezřívat z recyklace sebe sama. Nakonec co je na tom vlastně špatnýho - člověk přece nemůže přicházet pořád s něčím novým. S knihama a jejich autorama je to asi stejný jako s jídlem - když jsem byl na vejšce a jezdil domů na víkendy, mamina vždycky vařila slepici na paprice, protože jsem ji měl nejradši. Díky tomu to jídlo dneska skoro nemůžu vidět. Nebo muzika - kdysi jsem dostal k narozeninám od Zdenky CD s Tracy Chapman. Zamiloval jsem si ji, sehnal od ní i ostatní alba a poslouchal je pořád dokola, hlavně při řízení v autě. Výsledek se dostavil asi po roce - musel jsem všechny její cédéčka z auta vyhodit, protože se mi při poslechu zvedal žaludek. Přitom muzika je to skvělá...

Murakami vydal novou trilogii - 1Q84, v Asii vyšly už všechny tři knihy, v Evropě se očekává vydání anglického překladu třetí knihy někdy za dva měsíce. Z knihy prý byla senzace hned při jejím prvním vydání v Japonsku - vyprodalo se během jednoho dne, a během jednoho měsíce se prodalo milión výtisků (tak to aspoň píše Wikipedie). Trochu mě ty čísla děsí, ale možná je na čase dát mu další šanci. Uvidíme.

1 comment:

  1. Čtenáře potěší, když se v textu sám najde. Už v půli prvního odstavce jsem pomyslela na Kunderu. A ejhle, měl ho tam!
    Kafku on the shore jsem přečetla na exkurzi na Gargano, zřejmě jen díky těm galonům piva, co protekly autobusem. Dožralo mne, jak se na konci knihy zbaběle vzdal možnosti zasadit ději nějakou korunu, pointu či kontrapunkt, uzavřít jej svorníkem ... Vytvořil krásné magické postavy a nedal jim prostor. H.M. je řemeslným producentem potištěného papíru, nic víc. Ale jsou i horší.

    ReplyDelete