2/17/12

Čínská paranoia

K měsíčnímu výletu do Číny jsem přišel tak trochu jako slepý k houslím - přidal jsem se ke skupince Taiwanců, kteří si tam jeli vyměňovat zkušenosti s vegetačním mapováním s čínskými kolegy. Po dvanácti pracovních, "hotelových" dnech, jsme se s Woodym sbalili a vyrazili poznat čínskou realitu na divoko. Odjeli jsme do západního Sečuanu, oblasti, která kulturně i geograficky patří k Tibetu, ale politicky je součástí provincie Sečuan a cizinec s platným čínským vízem tam nepotřebuje povolení ke vstupu (zatímco do Tibetu ano).

Jak jsme postupně zjistili, nemohli jsme si náš výlet načasovat hůř - v červenci 2011 Čína slavila 60. výročí mírového osvobození Tibetu (peaceful liberation of Tibet, jak se o tom psalo v oficiálním anglicky psaném čínském deníku China Daily, který se nedal nikde koupit a byl k dostání jenom v ubytovnách pro cizince, asi proto, aby si ho náhodou nepřečetli i sami Číňani). Tibeťani se bouřili, a Peking se rozhodl celý Tibet uzavřít pro cizince. Oficiálně proto, aby chránil jejich zdraví - tak mi to vysvětlila slečna na informacích na autobusovém nádraží v Chengdu, když mi sdělila, že cizinci do oblasti západního Sečuanu nesmí (když jsem oponoval, proč tam normální Číňan může a já ne, vysvětlila mi, že život cizince je cennější). Neoficiálně se ale vláda zřejmě bála, že by cizinci v oblasti prováděli podvratnou činnost, nebo pronášeli objektivní zpravodajství o tom, co že se tam ve skutečnosti děje. Zpětně, když teď brouzdám na internetu, zpráv o nepokojích jsem našel několik (píše o tom třeba britský Guardian, kopii tohoto článku jsem našel i v diskusi na China Daily - ta je ale součástí americké verze tohoto periodika, která je dostupná jen mimo Čínu). Když jsme ale seděli v Chengdu v hostelu na neskutečně pomalém internetu a snažili se zjistit, co se děje,  nezjistili jsme nic - Google buď vůbec nefungoval, nebo fungoval a nic nenašel, nebo fungoval a něco našel, ale po kliknutí na odkaz všechno spadlo. Nejčastější nápis na monitoru: Error 404: File not found. Tady někde naplno vypukla naše čínská paranoia, která nás opustila až po odletu na Taiwan. A já taky naplno pochopil, jak propastný je rozdíl mezi Taiwanem (který oficiálně většina zemí světa včetně Česka považuje za jednu z mnoha čínských provincií) a Čínou. Na Taiwanu je demokracie, svoboda slova a volný přístup k informacím. V Číně neplatí ani jedno.

Nejvíc jsem byl zvědavý na internetovou cenzůru, o které jsem hodně slyšel z různých stran, ale moc jsem si ji nedovedl představit. Vyzkoušel jsem ji hned při první příležitosti, kdy jsem se dostal v hotelu k internetu, a v různých variantách nás pronásledovala celou dobu. Internet jde všude hrozně pomalu, a chtít si v Číně přečíst email na Googlu, pokud má člověk navíc nastavenou Taiwanskou lokaci, je prakticky nemožné. Co mi nešlo do hlavy je fakt, že na různých místech byla cenzůra různě striktní - v jednom hotelu jsem se nedostal prakticky nikam, a když jsem zkoušel najít stránky na Wikipedii s odkazem na Tiananmen square massacre, internet spadnul a už jsem se na něj vůbec nedostal. Naopak, v hostelu v Chengdu, který byl plný cizinců, se dalo dostat prakticky kamkoliv, dokonce i na Facebook (ne už ale na Youtube) - na počítači byla nainstalován prográmek, který vytvořil virtuální tunel, přes který se nějak obcházely cenzůrovací filtry.

Postupně jsme také dostali pocit, že se "o nás ví". Na začátku pobytu jsme od čínských kolegů dostali SIM karty do telefonu, pro jednodušší komunikaci v případě, že se dostaneme do problémů. Zároveň jsme od začátku naivně celkem otevřeně mluvili o naších plánech dostat se až do městečka Litang, které je kousek od hranic Tibetu, a odsud vyrazit do hor. Když jsme pak začali cestovat na západ a postupně se ukázalo, že to nebude tak snadné, zkoušeli jsme získat ještě další informace od místních. V Chengdu jsme navštívili horolezeckou asociaci, o které jsme se dočetli na internetu a kde jsme doufali získat mapy a další informace. Mladík byl ochotný a dal nám telefon na kolegyni z Litangu, abychom ji kontaktovali a zeptali se na aktuální situaci. Později jsme tam zavolali, abysme zjistili, že celá oblast je pro cizince uzavřená z důvodu bezpečnosti, ale když slečně dáme přesný čas příjezdu autobusu, ona už se postará o organizovanou tůru do hor. Zarážející byl na tom jeden detail - slečna přesně věděla, že jsem Čech, i když jsme to záměrně chlapíkovi z horolezecké asociace neřekli, a věděla i další detaily o naší cestě, o kterých jsme s ním nemluvili. Volala potom ještě jednou, ptala se jak jsme se rozmysleli a kdy přesně a kterým autobusem z Chengdu vyrazíme. O organizovanou a monitorovanou tůru do hor jsme ale zájem neměli, a její informovanost nám naháněla hrůzu - vyndali jsme čínské SIM karty z telefonů a změnili plán.

Nakonec jsme se do západního Sečuanu dostali, i když jenom na okraj - dojeli jsme autobusem do jediného pro cizince otevřeného města Kangding a odsud na černo vyrazili do hor, na osmidenní vejšlap kolem hory Gongga (Minya Konka, 7556 m n.m.). Když odečtu vysokohorskou nemoc, díky které si na tři dny skoro nepamatuju, byl ten výlet jeden z nejlepších zážítků mého života. O tom ale jindy