4/7/19

Říční fenomén jinde nemají

Pohled na zříceninu hradu Dívčí kámen nad řekou Vltavou, kousek od Zlaté Koruny v Jižních Čechách. Obraz Ferdinanda Runka, počátek 19. století.
Poznámka na úvod (duben 2019): tento text jsem napsal někdy v roce 2006, když jsem pracoval na disertaci o říčních údolích. Tou dobou jsem měl přednášku na Botanickém semináři Katedry botaniky na PřF MU v Brně se stejným názvem, o tom co to vlastně říční fenomén je. Text jsem nikdy k ničemu nepoužil a kopíruju ho sem v podstatě v původním znění, protože mi tak nějak příjde líto nechat ho zmizet v digitálním propadlišti dějin (asi by se ale vůbec nic nestalo, on mu tak nějak chybí závěr...)
 
Je to taková naše středoevropská specialita, vypichovat z krajiny zvláštnosti, popisovat je a pojmenovávat jako „fenomény“. Mám pocit, jestli to tak nějak nevyplývá z geomorfologické povahy naší země – většina povrchu je tvořená zarovnaným, maximálně mírně zvlněným měkkým reliéfem, pokrytým mocnou vrstvou zvětraliny a „kambizemní nudou“. Jenom tu a tam, k radosti pozorovatelova oka, z té placatosti něco vyčnívá nebo se do ní propadá – a to my hnedka pojmenujeme, takže máme fenomén vrcholový, krasový, karový, fenomén mrazových kotlin, a taky fenomén pískovcový, hadcový, sprašový, slínovcový, neovulkanitový... a taky fenomén říční a údolní. Chybí vlastně už jenom „mezický fenomén“ a systém fenoménů by byl kompletní – a zároveň by úplně ztratil smysl. Takhle smysl má, usnadňuje komunikaci. Když se řekne „tady se projevuje říční fenomén“ a člověk má načteno, není třeba vysvětlovat, co že se to tady vlastně děje. Koncept krajinných fenoménů je záležitost intuitivní – proto se nedá uchopit ho těžkopádným chapadlem vědy a snažit se jednotlivé fenomény rozklasifikovat, hierarchicky a složitě definovat nebo snad vymapovat – nechtěl bych rozhodovat o tom, kde daný fenomén je, kde je trošku, kde už spíš není a kde není určitě a je tam jiný, nebo se snad ty dva překrývají? (ale o tom psal už kdysi Jiří Sádlo – Jak fousatá musí být teta, aby to byl strýc? Vesmír 2000:7).
            Co je tedy ten říční fenomén? Nejlépe ho asi definovat pocitově – hluboká říční údolí prostě na člověka působí jinak, krajina tam má ostřejší a divočejší rysy, na běžné poměry neslýchaně odvážné, a lesy se tady tváří přirozeně a nedostupně jako málokde. A teď trochu teorie. Hluboká údolí modelovaná erozní říční činností začala vznikat někdy od konce třetihor – tenkrát se u sousedů bouřlivě vrásnily Alpy s Karpatami, což se u nás projevilo tím, že Český masiv, do té doby senilní placka, rozpraskal a vyklenul se. Řeky, které se ještě v třetihorách vesele klikatily po rovině a vrstvily si spokojeně svoje třetihorní sedimenty, najednou dostaly spád. Třetihorní terasy nechaly vysoko nad sebou a začaly se zahlodávat hluboko do skály pod sebou. Když půjdete na podzim po rozoraném poli někde na plošině nad údolím, občas tam najdete říční valouny různé velikosti – svědky těchto časů. Dnešní podoba říčních údolí je v podstatě výsledkem dvou protichůdných procesů – říční eroze jako procesu progresivního, který hloubí, a svahových pochodů jako procesu regresívního, který zaobluje a změkčuje vzniklé ostré tvary. Výsledkem je celá škála tvarů našich údolí – od hlubokých kaňonů s prudkými svahy, po otevřená  široká údolí se svahy pozvolně přecházejícími do okolní plošiny. Na tomto gradientu se taky postupně projevy říčního fenoménu vytrácejí.
O říčním fenoménu toho bylo napsáno hodně – nejlíp asi sáhnout ke klasickým článkům, třeba Jana Jeníka nebo Vojena Ložka, a něco si o tom počíst. Vyřknout nějakou krátkou definici jde špatně – zkuste definovat něco tak nehmotného, jako je krajinný fenomén. Je to prostě jinakost, kterou člověk najde právě jenom v hlubokých údolích řek. Ekologické gradienty, které se v placaté krajině líně táhnou, jsou v údolí náhle spleteny dokupy a rychle se mění, na malém prostoru tady najdete vedle sebe místa suchá a vlhká, kontinentální a oceanická, výslunná a stinná, nádeštná a vyfoukávaná, kyselá a bazická. Udělá se tak bohatá mozaika biotopů, nebe a dudy posazené do těsného sousedství. Diverzita biotopů způsobuje i diverzitu bioty, vegetace i fauny, a jsme u první charakteristiky říčního fenoménu: diverzity. Důležitou roli tady hraje také řeka jako migrační koridor, dnes i v minulosti. Propojuje jednotlivé biotopy jako šňůra korálky, teplomilné druhy skáčou po výslunných údolních hranách hluboko do chladných poloh, chladnomily zase po zastíněných svazích a sutích hluboko do tepla. Charakteristika druhá: migrace. Migrace ve spojení s diverzitou stanovišť způsobují i důležitou roli říčních údolí v dobách ledových – některým druhům zde bylo umožněno přežít klimatické výkyvy dob ledových a meziledových, když se oteplilo, chladnomilná kytka si přelezla na chladnější stanoviště, které bylo těsně vedle, a když se pak ochladilo, vrátila se zpátky (jak o tom píše Sádlo a Štorch v Biologii krajiny). Další charakteristika: reliktnost. Reliktnost jednotlivých druhů i celých společenstev. Není třeba suťový les poslední relikt mystického společenstva Quercetum mixtum, lesa, o kterém se u nás uvažuje jako o klimaxu v klimatickém optimu?
Ale pozor na tu reliktnost! Ne všechno co se reliktně tváří, reliktní opravdu je – třeba většina tzv. reliktních borů tak jak se jeví dnes jsou nejspíš jenom pastvou či jinými zásahy člověka degradované acidofilní doubravy. Pozor i na tu přetvářku s přirozeností – člověku by se chtělo věřit, že v těch hlubokých údolí najde přirozenou vegetaci. Vždyť se na ty lesy podívejte! Co lesy, pralesy! Panenský hvozd! Divoké suťové lesy, majestátní jedliny a bučiny, bohatstvím kvetoucí dubohabřiny, rozvolněné a křivolaké doubravy, bory co šumí po skalinách! Svahy jsou prudké, kdo by na ně lezl, tam by snad ani vola nevyhnal. Jenže dnešní představy o nedostupnosti nějakého místa nemusí znamenat, že byly nedostupné i v minulosti. Na řekách se plavilo, o existenci voroplavby na Vltavě existují doklady už z 15. století. Se zlepšováním splavnosti řek se zvyšovalo i množství plaveného dřeva, po kterém byl čím dál větší hlad. Ze 17. století pocházejí zprávy o tom, v jak špatném stavu jsou lesy v blízkosti řek v důsledku příliš intenzivní těžby. V době zoufalé nouze o dřevo se opravdu „nedostupným“ stávaly až extrémní skalnatá stanoviště, kde nakonec už vlastně ani pořádné dřevo není. Likvidace lesů byla navíc intenzivně podporována lesní pastvou – když jsem v rumunských horách viděl dobytek, pasoucí se na prudké a skalnaté karové stěně v horách Lotru, došlo mi, že svoje představy o nedostupnosti nějakého místa pro pastvu musím taky zkorigovat. Na starých malbách a fotografiích jsou často údolní svahy skoro nebo úplně holé. Pozor tedy na soudy o přirozenosti vegetace, která ty svahy porůstá dnes.
Sám jsem si s názorem na přirozenost údolních lesů prošel své. Když jsem začínal říční údolí studovat, byla moje myšlenková konstrukce asi taková: strmé svahy říčních údolí jsou díky své nedostupnosti a neatraktivitě v dnešní krajině prakticky poslední refugia přirozené nebo přirozenosti blízké lesní vegetace. Následovalo rozčarování – z toho, kam všude člověk vleze a co tam pokácí nebo vysadí. Názor na to, co v těch údolích je vlastně přirozený les, se postupně posouval až do extrému, kdy to vypadalo, že tam nezbylo vůbec nic. Tragédie. Prostě nic. Všechno to zprasil člověk. Až časem jsem dosáhl jakéhosi myšlenkového kompromisu a přestal jsem vidět věci tak tragicky.
Jedna z otázek, na které jsem zkoušel najít odpověď, byla: co člověka vlastně vede k tomu, že se u lesa pídí po přirozenosti? Proč v lidech převládá ten pocit, že správný, hezký les by měla být divočina, panenská příroda? Je to výsledek úspěšné ekologické výchovy, která v dnešním člověku vypěstovala pocit, že správné a funkční je to, co je přirozené? (že krásný les je takový, kde si každý ptáček a každá kytička najdou své místo?). Nebo má tahle představa kořeny někde hlouběji v minulosti, třeba v romantismu? Ta představa opravdu zavání romantismem, ale kde se v těch romanticích vzala? Z reality v období romantizmu asi těžko - odlesnění krajiny dosáhlo vrcholu kolem roku 1700 a od té doby lesů přibývá, v podstatě jen kulturních. Inspirovaly se romantici divočinou, kterou poznali na cestách, nebo v opuštěných pohraničních horách? Není nakonec ta představa jenom touha po exotice, něčem co není, ale chtělo by být? Ať u těch romantiků, tak u dnešního člověka? Kdypak se v očích veřejnosti dočká rehabilitace pověst lesníka jako nelidské stvůry, která ty přirozené lesy vymýtila a na jejich místě vysadila ty opelichané seřazené smrčáky, a přijme se alternativní varianta, totiž že lesník v době kritické nouze po dřevě, v době kdy v krajině lesy nebylo dřevo buď vůbec, nebo v podobě prosvětlených vypasených křivolesů, vytrhl lidem trn z paty tím, že začal lesy pěstovat? Pravda, jiná věc je, že ty lesy pěstuje podobným způsobem dodnes, i když se situace přece jen změnila...

2/17/12

Čínská paranoia

K měsíčnímu výletu do Číny jsem přišel tak trochu jako slepý k houslím - přidal jsem se ke skupince Taiwanců, kteří si tam jeli vyměňovat zkušenosti s vegetačním mapováním s čínskými kolegy. Po dvanácti pracovních, "hotelových" dnech, jsme se s Woodym sbalili a vyrazili poznat čínskou realitu na divoko. Odjeli jsme do západního Sečuanu, oblasti, která kulturně i geograficky patří k Tibetu, ale politicky je součástí provincie Sečuan a cizinec s platným čínským vízem tam nepotřebuje povolení ke vstupu (zatímco do Tibetu ano).

Jak jsme postupně zjistili, nemohli jsme si náš výlet načasovat hůř - v červenci 2011 Čína slavila 60. výročí mírového osvobození Tibetu (peaceful liberation of Tibet, jak se o tom psalo v oficiálním anglicky psaném čínském deníku China Daily, který se nedal nikde koupit a byl k dostání jenom v ubytovnách pro cizince, asi proto, aby si ho náhodou nepřečetli i sami Číňani). Tibeťani se bouřili, a Peking se rozhodl celý Tibet uzavřít pro cizince. Oficiálně proto, aby chránil jejich zdraví - tak mi to vysvětlila slečna na informacích na autobusovém nádraží v Chengdu, když mi sdělila, že cizinci do oblasti západního Sečuanu nesmí (když jsem oponoval, proč tam normální Číňan může a já ne, vysvětlila mi, že život cizince je cennější). Neoficiálně se ale vláda zřejmě bála, že by cizinci v oblasti prováděli podvratnou činnost, nebo pronášeli objektivní zpravodajství o tom, co že se tam ve skutečnosti děje. Zpětně, když teď brouzdám na internetu, zpráv o nepokojích jsem našel několik (píše o tom třeba britský Guardian, kopii tohoto článku jsem našel i v diskusi na China Daily - ta je ale součástí americké verze tohoto periodika, která je dostupná jen mimo Čínu). Když jsme ale seděli v Chengdu v hostelu na neskutečně pomalém internetu a snažili se zjistit, co se děje,  nezjistili jsme nic - Google buď vůbec nefungoval, nebo fungoval a nic nenašel, nebo fungoval a něco našel, ale po kliknutí na odkaz všechno spadlo. Nejčastější nápis na monitoru: Error 404: File not found. Tady někde naplno vypukla naše čínská paranoia, která nás opustila až po odletu na Taiwan. A já taky naplno pochopil, jak propastný je rozdíl mezi Taiwanem (který oficiálně většina zemí světa včetně Česka považuje za jednu z mnoha čínských provincií) a Čínou. Na Taiwanu je demokracie, svoboda slova a volný přístup k informacím. V Číně neplatí ani jedno.

Nejvíc jsem byl zvědavý na internetovou cenzůru, o které jsem hodně slyšel z různých stran, ale moc jsem si ji nedovedl představit. Vyzkoušel jsem ji hned při první příležitosti, kdy jsem se dostal v hotelu k internetu, a v různých variantách nás pronásledovala celou dobu. Internet jde všude hrozně pomalu, a chtít si v Číně přečíst email na Googlu, pokud má člověk navíc nastavenou Taiwanskou lokaci, je prakticky nemožné. Co mi nešlo do hlavy je fakt, že na různých místech byla cenzůra různě striktní - v jednom hotelu jsem se nedostal prakticky nikam, a když jsem zkoušel najít stránky na Wikipedii s odkazem na Tiananmen square massacre, internet spadnul a už jsem se na něj vůbec nedostal. Naopak, v hostelu v Chengdu, který byl plný cizinců, se dalo dostat prakticky kamkoliv, dokonce i na Facebook (ne už ale na Youtube) - na počítači byla nainstalován prográmek, který vytvořil virtuální tunel, přes který se nějak obcházely cenzůrovací filtry.

Postupně jsme také dostali pocit, že se "o nás ví". Na začátku pobytu jsme od čínských kolegů dostali SIM karty do telefonu, pro jednodušší komunikaci v případě, že se dostaneme do problémů. Zároveň jsme od začátku naivně celkem otevřeně mluvili o naších plánech dostat se až do městečka Litang, které je kousek od hranic Tibetu, a odsud vyrazit do hor. Když jsme pak začali cestovat na západ a postupně se ukázalo, že to nebude tak snadné, zkoušeli jsme získat ještě další informace od místních. V Chengdu jsme navštívili horolezeckou asociaci, o které jsme se dočetli na internetu a kde jsme doufali získat mapy a další informace. Mladík byl ochotný a dal nám telefon na kolegyni z Litangu, abychom ji kontaktovali a zeptali se na aktuální situaci. Později jsme tam zavolali, abysme zjistili, že celá oblast je pro cizince uzavřená z důvodu bezpečnosti, ale když slečně dáme přesný čas příjezdu autobusu, ona už se postará o organizovanou tůru do hor. Zarážející byl na tom jeden detail - slečna přesně věděla, že jsem Čech, i když jsme to záměrně chlapíkovi z horolezecké asociace neřekli, a věděla i další detaily o naší cestě, o kterých jsme s ním nemluvili. Volala potom ještě jednou, ptala se jak jsme se rozmysleli a kdy přesně a kterým autobusem z Chengdu vyrazíme. O organizovanou a monitorovanou tůru do hor jsme ale zájem neměli, a její informovanost nám naháněla hrůzu - vyndali jsme čínské SIM karty z telefonů a změnili plán.

Nakonec jsme se do západního Sečuanu dostali, i když jenom na okraj - dojeli jsme autobusem do jediného pro cizince otevřeného města Kangding a odsud na černo vyrazili do hor, na osmidenní vejšlap kolem hory Gongga (Minya Konka, 7556 m n.m.). Když odečtu vysokohorskou nemoc, díky které si na tři dny skoro nepamatuju, byl ten výlet jeden z nejlepších zážítků mého života. O tom ale jindy

8/9/11

Murakami a recyklace

Haruki Murakami. Četl jsem od něj skoro všechno, co vyšlo v českém překladu, a to zhruba v tomhle pořadí: Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Afterdark, Kafka na pobřeží (té knížky jsem se bál, hlavně proto, že byla tak tlustá - ale když za ni dostal Kafkovu cenu v roce 2006, tak jsem si ji koupil a rozhodně nelitoval), a někde mezi tím Sputnik, má láska. Pokoušel jsem se taky přečíst Hard-Boiled Wonderland and the End of The World, ale neuspěl jsem, možná proto, že anglicky psanou beletrii moc nezvládám (dlouho jsem pak ještě měl tu knížku nachystanou vedle postele, jestli se nechytne, ale odolal jsem). Poslední knížka, kterou jsem od něj otevřel, byla What I Talk About When I Talk About Running. Něco na způsob deníkových zápisků, uvažování o všem možném, hlavně o psaní a taky o běhání. Bylo to v době, kdy jsem sám začal běhat, i když ve srovnáni s Murakamiho běháním je to spíš pobíhání - a v knížce, no přiznejme si to, jsem viděl velkou inspiraci. Bylo to vloni v létě, přesně si na to pamatuju - v letadle s Pittsburghu do Seattlu, letěli jsme s mezipřistáním v Milwaukee, slunce zapadalo nad Michiganským jezerem a já měl pocit, že je to nejlepší knížka po dlouhý době, kterou čtu. Tím to ale skončilo. Už jsem ji nedočetl, a nerozečetl jsem ani žádnou jinou od Murakamiho. Prostě mě to najednou přešlo.

Přemýšlím, k čemu tady vlastně došlo. Napadají mě dvě možnosti. Buď se dostavil efekt nasycení - přesycení, asi jako když měsíc jíte pořád vaše oblíbený jidlo a najednou se vám z něj začne dělat špatně. Nebo jsem Murakamiho načapal při recyklaci sebe sama a to mě zklamalo?

Co se pocitu recyklace týče, něco podobnýho jsem zažil už několikrát. Poprvé snad někdy na gymplu, když jsem začal číst detektivky od Jiřího Švejdy - naši jich měli v knihovně několik, a já si je tak zamiloval, že jsem je konzumoval hltavě jednu za druhou. Jednou jsem takhle hned po dočtení jedné rozečetl další (přijde mi, že v tom textu sjížděl hlavní hrdina autem po serpentinách někde kolem Litvínova a slunce buď vycházelo nebo zapadalo, ale to se možná pletu) a najednou jsem začal mít pocit, že už jsem všechno tohle četl už před tím v jiných jeho knížkách, knížku jsem zavřel a tím Švejda skončil. Časem, ale o hodně později, jsem něco podobného zažil s Milanem Kunderou. Poprvé jsem od něj četl Unbearable Lightness of Being, kterou jsem dostal od kamaráda na Zélandu - knížka byla přeložená do angličtiny, ale ta angličtina byla tak krásně jednoduchá, že jsem ji bez problémů přečetl a úplně mě dostala. Unbearable Lightness of Being - znělo mi to v hlavě pořád dokola, a tou dobou mi to přesně sedlo k tomu, co jsem sám cítil - toulal jsem se po Zélandu a dělal si iluze, že to takhle budu dělat celej život. Zpátky v Čechách jsem pak od Kundery přečetl všechno, na co jsem narazil, včetně nelegálního překladu Totožnosti, kolem kterého se tenkrát strhl takový humbuk - to bylo někdy v roce 2006. Jako poslední jsem četl jeho Nesmrtelnost - a tady jsem začal Kunderu podezřívat z recyklace. Vlastně jsem pak od něj už nic nečetl - nedlouho potom vyšel český překlad Nesnesitelné lehkosti bytí, ale už jsem si ho nekoupil, i když jsem se na něj dřív tak těšil a štvalo mě, že Kundera s jeho vydáním dělá takové cavyky. V roce 2008 pak Respekt přišel s reportáží o údajné spolupráci Kundery s STB. Vlastně doteď nevím, jestli je to pravda nebo ne, a navíc - proč je tolik rachotu kolem něčeho, co možná provedl, když mu bylo dvacet? Člověk přece celý život nemusí pikat za blbiny svého mládí (aspoň já se tím uklidňuju, když ty blbiny dělám). Pak jsem ale slyšel Kunderův rozhovor pro Český rozhlas (nebo Respekt?) - vlastně poprvé, co jsem Kunderu slyšel mluvit (zkoušel jsem na to audio najít odkaz, ale neuspěl jsem - odkaz na Respektu už nefunguje). Pamatuju si na to velké zklamání - čekal jsem, že bude nad věcí, že to vysvětlí, ale on to všechno považoval jen za spiknutí proti němu, které je načasované přesně před vydáním jeho nové knihy. V tom okamžiku pro mě byl Kundera mrtev, a zbyl jenom starej ješita - už nic, co od něj v českém překladu vyšlo, jsem pak nečetl.

On možná efekt recyklace a nasycení/přesycení spolu souvisí. Zřejmě platí, že když člověk čte jednoho autora moc dlouho, dřív nebo později ho začne podezřívat z recyklace sebe sama. Nakonec co je na tom vlastně špatnýho - člověk přece nemůže přicházet pořád s něčím novým. S knihama a jejich autorama je to asi stejný jako s jídlem - když jsem byl na vejšce a jezdil domů na víkendy, mamina vždycky vařila slepici na paprice, protože jsem ji měl nejradši. Díky tomu to jídlo dneska skoro nemůžu vidět. Nebo muzika - kdysi jsem dostal k narozeninám od Zdenky CD s Tracy Chapman. Zamiloval jsem si ji, sehnal od ní i ostatní alba a poslouchal je pořád dokola, hlavně při řízení v autě. Výsledek se dostavil asi po roce - musel jsem všechny její cédéčka z auta vyhodit, protože se mi při poslechu zvedal žaludek. Přitom muzika je to skvělá...

Murakami vydal novou trilogii - 1Q84, v Asii vyšly už všechny tři knihy, v Evropě se očekává vydání anglického překladu třetí knihy někdy za dva měsíce. Z knihy prý byla senzace hned při jejím prvním vydání v Japonsku - vyprodalo se během jednoho dne, a během jednoho měsíce se prodalo milión výtisků (tak to aspoň píše Wikipedie). Trochu mě ty čísla děsí, ale možná je na čase dát mu další šanci. Uvidíme.

2/12/11

Frekvence slov v knihách

O službě Google Books teď člověk slyší hlavně v souvislosti s tím, jak nakladatelé lamentují, že je to od Googlu prachsprostá zlodějina. Těžko říct, možná mají pravdu a možná ne. Nakonec v knihkupectví má přece taky člověk možnost do knihy se nejdřív podívat, než ji koupí, a to ne jenom na obsah a rejstřík na konci, jak to nabízí třeba Amazon. Navíc, myšlenka o možnosti vyhledávat ve všem, co bylo kdy napsáno, má taky svoje kouzlo. S něčím takovým nedávno Google přišel ve svých Google Labs - jmenuje se to Google Ngram Viewer a sleduje frekvenci výskytu nějakého slova v knihách za posledních cca 200 let. Narazil jsem na to při čtení článku v Respektu a souhlasím s jeho autorkou, že je to zábava a taky docela zabiják času...
Častost výskytu slova war v anglické literatuře za posledních 200 let...

Častost výskytu slov gay, queer a lesbian. V minulosti se gay používalo ve smyslu barevný, rozzářený, rozjásaný, křiklavý, prostopášný - nakonec Frank Sinatra v písničce South of the Border zpívá 'Cause it was fiesta and we were so gay'. A queer se používalo ve smyslu divný, podezřelý.

Laptop. Nemají tam ale kolem roku 1900 nějakou chybu? Podobný mikrohrbečky se v těch letech vyskytují i u slov computer nebo cellphone. Že by o tom psal Jules Verne?

Páteční kantýna

aspoň jednou za čas servírujou něco optimistickýho... :)

2/5/11

Specializace ≠ úspěch

Narazil jsem na kratičký článek ve Frontiers in Ecology and the Environment, ve kterém analyzovali vztah mezi vědeckou specializací a akademickým úspěchem. Občas přemýšlím nad specializací u kytek a jakou s sebou ekologická specializace nese výhody, a v tomhle kontextu mi ten článek přišel jako zajímavá analogie.

Jak vyjádřit vědeckou specializaci člověka? Autoři článku k tomu použili klíčová slova, která ke článkům jednotlivých autorů přiřadí Web of Science. Klíčová slova by měla vyjadřovat heslovitou podstatu sdělení, o kterém článek je, přičemž použita nejsou klíčová slova vybraná samotnými autory článku (asi proto, že člověk má tendenci vybírat pořád ta samá), ale klíčová slova, která byla k článku přiřazena (moc nevím jak) právě na Web of Science. Pro každého autora se pak spočítá míra, která porovnává součet klíčových slov ze všech článků a počet unikátních klíčových slov v těchto článcích (obrázek a). Čím je vztah strmější (modrá křivka), tím širší vědecký záběr autor má - každý článek je tak trochu o něčem jiném, a autor je spíš vědecký generalista, jack-of-all-traits (česky asi všeuměl, nebo spíš všeználek). Teď ještě jak vyjádřit akademický úspěch člověka. Autoři článku k tomu použili k tomu tzv. H-index, který dává dohromady počet publikací, které vědec vyprodukoval, a jejich ohlas, tedy počet jejich citací. Člověk může psát spousty článků, ale pokud je nikdo nečte (třeba proto, že jsou o ničem), H-index mu to nezvedne.


Studie zahrnula články téměř 4000 ekologů a evolučních biologů z let 1980 až 2000. A výsledek? Vztah mezi mírou vědecké specializace a akademickým úspěchem je unimodální (obrázek b). Interpretace je taková, že pokud se člověk moc specializuje (má úzkou "vědeckou niku", research breath), ostatní jeho článkům moc nerozumí, nečtou je a necitují. Navíc, pokud se člověk moc specializuje, není pro něj jednoduché změnit téma v případě, že to původní už jaksi vyschlo. Na vědecké všeználky pak nejspíš platí pravidlo jack-of-all-traits is master of none, tedy kdo dělá všechno, pořádně nedělá nic (nebo taky "kecá do všeho, ale ve skutečnosti ví houby"). Doporučení, které z toho podle autorů studie plyne, je - správný vědec by se neměl přespříliš specializovat, a pokud už se specializuje, měl by alespoň udržovat kontakty s vědci odjinud, aby si udržoval přehled.

Otázkou teda ještě je, co vlastně přesně je ten akademický úspěch. Je to opravdu H-index? A dá se vlastně akademický úspěch skloubit se štěstím v osobním životě?

A co je to vlastně štěstí? Muška jenom zlatá...

1/4/11

Googlování obrázků

Stačí nahrát obrázek (případně jenom odkaz na něj), zmáčknout čudlík a během chvilky vidíte, kde všude na webu se daný obrázek a jeho různé obměny vyskytují. Původně jsem myslel, že tuhle službu bude určitě nabízet Google - a taky že jo, jenom jim to nějak moc nefunguje a možná ani fungovat nebude (viz http://similar-images.googlelabs.com/). Ale pak jsem našel www.tineye.com, který funguje přesně tak, jak píšu nahoře. Člověk teda nesmí očekávat zázraky - program je schopen najít jenom fotky, které jsou prakticky úplně stejné, případně mají nějakou společnou část - nemůžu tím pádem očekávat, že nahraju svou fotku Eifelovky a vyskočí mi ostatní fotky s Eifelovkou. Není to taky program na rozeznávání podobných obličejů. Ale i tak, je to hračka, kterou se dá zabít spousta času a zjistit spousta zajímavých věcí - třeba že fotka zatmění Slunce, která se objevila ve včerejších zprávách na ihned.cz, je ve skutečnosti už minimálně rok stará, a nemá tím pádem s včerejším ranním šerem nic společného... nebo třeba že tenhle hezoun není ve skutečnosti soused, ale počítačová  simulace sexy mužského obličeje (jak vypadá nejmíň sexy obličej zjistíte na té samé stránce hned vedle).